Protestantská etika – otázka spasení a podnikatelských ctností, trh jako nový morální jev, nová dimenze individualismu a rozpornost dobra.

Max WEBER, Protestantská etika a duch kapitalismu

V kapitalismu nemáme peníze proto, abychom zbohatli, koupili si drahé věci, ale jsou smyslem o sobě. Nesmí se utratit, ale znovuinvestovat.
Mapuje 16. století, analyzuje údaje, které jsou obsaženy v dokumentech. Švýcarsko, Holandsko, Anglie, USA - z hodnotového hlediska jsou charakterizovány protestantským náboženstvím.

Le Goff

Delumeau
Dva představitelé francouzská historické školy. Námitky proti Weberovy. Zlepšením hospodářských poměrů se mění hodnoty společnosti.
Být na zemi je zanedbatelné, člověk se musí připravovat na život, který bude následovat. Když už jsme tady, tak to musí mít nějaký důvod. My jsme povoláni k tomu, abychom byli tady na zemi. Jsme povoláni, abychom plnili nějaký účel, úkol. Jsem jednou učitel (a toto povolání se dědí) tak důvodem je, abych co nejlépe vykonával to, čím jsem povolán Bohem - učit. Bůh tak rozhodl. Měnit povolání je nežádoucí, je to hřích proti boží vůli.
Spor o predestinaci (před určením): my jsme tady proto, abychom plnili úkol na zemi, který nám zadal Bůh. 1. závěr: úspěšnost povolání se měří majetkem, mocí. Tzn. bohatí jsou vyvolení, chudí jsou zatracení Bohem. Job - není to 100 % není to konečné stanovisko. Dnes jsem bohatí, ale zítra to může být jinak, přijde bouřka a všechny lodě se potopí.
Jsme bohatí a Bůh nás může svrhnout tak, že budeme chudí.
Jsme chudí, když neztrácíme víru, může se stát, že zbohatneme.

Toto je vznik kapitalismu, tržního systému.

Jsi-li bohatý, musíš pracovat dál, aby tě bůh nesvrhl. Jde tedy o naprostou aktivitu, dynamiku. Zahálka se stává hříchem. V duchu této protestantské etiky se jakákoliv zahálka stává hříchem. V Anglii po nástupu protestantské etiky zmizelo umění (bylo považováno za zahálku). Měřítkem úspěchu jsou peníze a naším posláním je rozmnožovat bohatství, ne abychom si ho tady užili.
Dadák, dědeček měl firmu na pražení kávy. Já jsem se narodil do rodiny, která se zabývá pražením kávy, mým posláním je se této práci věnovat. Vydělané peníze nemohu utratit proto, abychom je utratili. Když je vydělám, musím je investovat zpátky do svého povolání, do své firmy. To je Boží příkaz, abychom je zpátky investovali a neutratili za blahobyt.

Toto je v počátcích velmi účinný psychologický systém motivace ke stabilitě kapitalistického systému.
Duch protestantismu vede k: Pocit osamělosti a hořkosti. Člověk je v neustálé nejistotě. Strach. Jsem jenom já a Bůh. Atmosféra osamělosti, člověk může spoléhat pouze na sebe a na svoje vlastní síly.
Tvrdost vůči druhým lidem. Dříve před kostelem seděli žebráci. Protestantský podnikatel je nemůže dát žebrákovi, žádná almužna. On je poslán, aby je utratil za své podnikání. Dokonce nemůže jít ani do divadla. Zabyl by čas, kdy by mohl pracovat, vydělat peníze (time is money). Kdybych utratil penci ze divadlo nebo žebráka, vzdal bych se ne 1 pence, ale dalších pencí, které bych mohl v budoucnosti dále rozmnožit. 1 Pence v sobě obsahuje embrya budoucích centů, když je utratím, tak toto embryo zabiji. Je to hrozný hřích.
Kdybych peníze uložil na knížku, peníze by mi přinesly nějakou částku.

Dodržování tohoto kodexu je vysvětlován pragmaticky: může to být hřích před bohem, ale také jsme zabyly tato embrya budoucích peněz.

Chceme-li podnikat, potřebujeme podnikat. Abychom jej dostali, musí se žadatel zdát poctivým a důvěryhodným. Je užitečné být považován za poctivého, ale jenom tolik, abychom byli hodni získání úvěru. Všechno je velmi pragmaticky zakotveno (ne víc, ale jenom tolik, kolik je potřeba). Jak získat takové postavení ve společnosti? Když mám peníze, založím fond (vybavím knihovnu Carnegie hool). Ale tajně. Lidé budou tápat, co za mecenáše zařídil tutu knihovnu. Já se zasloužím, aby se lidé jakoby náhodou dozvěděli, že jsem to právě já. Tím si zasloužím uznání společnosti (jsem úspěšný, bohatý, ale hlavně skrovný).

Akumulace materiálu, peněz v kapitalismu nemá hranice.

Ve vztahu k dělníku platí stejná teorie jako pro podnikatele, práci mi uložil bůh. Je to výhodnější motivační systém než peníze. Málo peněz nemotivuje, velké množství peněz vede k tomu, že člověk nemá zájem na vyšší výkon. On si nepotřebuje vydělat více, než potřebuje k zabezpečení rodiny a ke svému blahobytu.

Thomas Hobbes 1588 - 1679

Děláme krok z konce renesance do počátku novověku. Hlavní jeho spis: Leviatan. Hobbes je nominalista, narozdíl od Aristotela nebo Machiavelliho není jeho východiskem obec, ale čisté individuum, jedinec. Co způsobuje, že lidé jsou spojovány do určitých celků. Aristotelés: Zoon politikon. Podnikání a konkurence rozbíjí obec. Skupinová identita (náboženská, politická).

Puritáni - jsou přesvědčeni, že je nutné žít podle výkladu Bible. Náboženství nespojuje lidské skupiny, ale spíše je rozbíjí. Zanáší do obce válku. Náboženství již tedy neintegruje, nespojuje. Politická příslušnost byla spojena s náboženstvím. Roste kapitalismus. Jeho dílo bylo v Anglii zavrhnuto, bylo spáleno veřejně katem v Oxfordu.

Vytvořil teorii přirozeného stavu. Co je nám vnitřně vlastní není žít ve státu, ale život nezávislých lidí. Jedinec jako individuum. Jsem jen já sám. Má význam dobro, zlo, nezabiješ? Dobré je, když se mi daří dosahovat svého prospěchu a zlo opak. Tyto pojmy nemohou mít tedy žádný morální význam. Každý člověk bude tedy usilovat o maximalizaci svého osobního prospěchu. Co vlastně je pro mě nezbytné, abych přežil? Obydlí, základní potřeby (jídlo, pití, teplo). Jedna možnost: pokácím les, postavím srub a budu tam pěstovat obilí. To je velmi namáhavá a zdlouhavá cesta. 2. možnost: jeden seje a sází. Druhý nic nedělá, počká až druhému vzejde úroda a tu mu ukradne. Z hlediska maximalizace osobního prospěchu nedělám nic neracionálního.
Dále moje síly dávají omezenou možnost množství toho, co mohu vypěstovat. Když to lidem seberu, tak mám neomezenou možnost. To je logika válečníka (obrat lidi o co se dá). Když jsem jenom já a přijdu a seberu Vám vaši úrodu, tak je to dobro. Primární je nezávislé individuum, které bojuje ve svůj vlastní prospěch. Tento stav má jeden nepříjemný důsledek. Všichni víme, že jsem ohroženi aktivitou nájezdníků a že je lepší sklízet než sázet. Tedy "sazeči" se ozbrojují, aby bránili svůj majetek. To vede k boji každého proti každému. Člověk je schopen vypěstovat více, než je pro něj potřebné k přežití. Nadvýrobek vede k nevolnictví - musím odevzdat. Tento vztah je pro všechny nepříjemný. Ve válce si nemůžeme být jisti svým životem. Ani silák. Dnes je silný, zítra se slabší spojí a porazí je. Nikdo by si nemohl být jist svým bezpečím a životem. V tomto vztahu není uspokojována základní lidská potřeba: uchovat si život.

Svět, ve kterém si dělám co chci, si nejsem jist svým životem. Nevýhody převyšují výhody. Lidé se zříkají svévole a tvoří instituci, organizaci a pověří ji tím, aby dbala na dodržování zákonů, aby zastavila válku všech proti všem. Příklad: jdu do obchodu, jdu si koupit auto. Je dobré? Prodavač ho vychválí, chce ho prodat co nejdráž. Naopak kupující co nejlevněji. Kdyby záleželo na individuích: došel bych s penězi. Prodavač to zjistí a pro něj je výhodnější mi ty peníze sebrat. Naopak já, proč bych mu za auto platil, když jsem silnější? Tento vztah je konfliktní. I u nás: u Číňanů nekvalitní zboží, které se za 14 dnů rozpadne.
Musí zde být síla, moc, která nás donutí, abychom prodávali kvalitní zboží, abychom se nezabíjeli na potkání. Je zde monopol na násilí, stát si vyhrazují jediný právo síly. Obec se stává nám nadřazenou silou, která je pro nás užitečná. Nevyjadřuje to však naši přirozenost. Stát vyjadřuje nezbytné podmínky pro maximalizaci našeho zisku. Nic víc. Žít ve státu není pro mě přirozené. Teprve v takovéto instituci mají smysl: nepokradeš,... ve smyslu jakési společenské smlouvy.

Jestliže zlo není obsaženo v lidské přirozenosti, tak zlo vzniká až v mezilidských vztazích. Vypovídá o našich vzájemných vztazích. Z pohledu státu na jedince je důležité, aby v lidech byly pěstovány vlastnosti, příznivé pro chod státu. Také je nutné lidi přesvědčit, že jeho chod, existence je žádoucí. Morálka a náboženství jsou nástroje státu, pomocí nichž udržuje klid a mír ve společnosti, státu.

Náboženství v téhle době není to, co lidi spojuje, ale co lidi rozděluje. Nezastavuje boj všech proti všem, ale spíše ho živí. Musí být podrobeno státní moci.

Hobbes je hlasatelem státního absolutismu. Je zdůvodněn naprosto pragmaticky, je potřebný proto, abychom se nepobili. Lidé potřebují autoritu, sílu k tomu, aby vůbec spolu mohli žít. Proto jejich soužití je možné za podmínky, že jsou donuceni silou ke společnému žití. Stát, náboženství, morálka je přijímána jen z důvodu jejich užitečnosti pro individuum a spolčenost.

Stát zajišťuje mír mezi občany. Panovník má nárok na svou funkci pouze po dobu, kdy plní svou funkci: udržovat stát, mír mezi lidmi. V okamžiku, kdy tuto funkci neplní by měl být sesazen.

Prioritním zájmem individua je maximalizace jeho prospěchu, vede k válce všech proti všem, což snižuje náš osobní prospěch. Existence státu neruší základní motiv, ale vytváří mu hranice a pravidla, aby toto sledování osobního prospěchu nevedlo k válce všech proti všem. Individuum nepřijímá svět jaký je. Individuum chápe stát jako svůj prospěch, prostředek ke svému prospěchu. Svoboda jedince končí tam, kde zažíná svoboda druhého. Sledování osobního prospěchu vytváří motor společnosti, stát ho nemůže zastavit, ale spíše mu určit mantinely, pravidla hry a nad nimi bdít.

Pokud nebudeme sdílet společné morální hodnoty, musí tady být síla. Když potkám lva, který je nažraný, tak si mě nevšimne. Když potkám člověka, který je nažraný, bude chtít ještě něco navíc. Přirozený stát, který Hobbes popisuje je pouze myšlenkový experiment, je to stát který nikdy nebyl a nebude. Neodpovídá lidské přirozenosti. Neznamená to, že bychom jej měli zavrhnout. Čím méně budeme mít společných morálních hodnot, tím více tu musí být násilí (soudy, policie,...). Jeho kniha byla spálena z důvodu jeho názoru na náboženství jako jednoho z prostředků.

Od renesance k novověku: Machiavelli a Hobbes – účelnost zla, lidská přirozenost, individualismus a sledování osobního prospěchu jako morální problém lidského soužití.

Machiavelli 1469 - 1527, tento letopočet je důležitý, protože jde o dramatické dějiny Itálie. Je velmi poznamenán historickým dějin Itálie, kterými se zabývá.

Historický kontext: Itálie je rozdrobena do několika městských státečků (asi 7), každý z těchto států usiluje o ovládnutí co největší části Itálie a pokud by to bylo možné o ovládnutí Itálie samé. Tato situace vede k tomu, že je Itálie zmítána válkami a je slabá!!! Tudíž se stává snadnou kořistí větších států. Což je stav velice neradostný. Sám papežský stát zde vystupuje jako jedna ze zápasících stran, ale nemá dost moci k tomu, aby sjednotil Itálii. Když k tomu nemám sílu já, tak aby se to hlavně nepodařilo nikomu jinému.
Vladař, Machiavelliho kniha. Všechny zásady, které v knize najdeme jsou vyvozeny z politiky Césara Borze. Je to však zkreslený obraz.

Nedívá se na žádné morální zásady při cestě za mocí. Cílem je získat a udržet moc. Jeden z principů je: mám město, které se stane mojí kolonií. Musím udělat nepopulární opatření: zvýšit daně, popravit vladaře,... Já tam nepřijedu, ale pošlu tam svého podřízeného, který vše udělá. Pak přijedu, zkritizuji ho, co udělal a exemplárně ho potrestám (smrt). Hodný a dobrý vladař je očištěn. Jediné o co mu jde je získat moc a majetek.

Itálie je rozdrobena, občanská válka, zahraniční intervence. Jak tomuto můžeme zabránit? První, čeho si všimneme je nemožnost dohody. Není tam možná dohoda, protože není společné obecné dobro. Jediná možnost jak zastavit občanskou válku je sjednocení Itálie dostatečně silným panovníkem. Jestliže chceme dosáhnout tohoto cíle, musíme jednat jako prozíravý politik, který se neštítí žádného prostředku. Cíl: konec občanských válek. Toto velké dobro se nedá dosáhnout jinak, než těmito prostředky. Nesmíme hrát podle žádných pravidel, nedodržovat základní pravidla morálky. Jedině tak dosáhneme cíle. V politice nemůže jít tedy o dobro, ale pouze o úspěch. Dosažení a udržení moci.

Machiavelli prozradil ve svém díle to, co politikové pouze svými činy. Politikové prosazují obecné dobro: zájem státu. Tedy poukazují na obecné dobro. Machiavelli říká, že žádné dobro není. Jediným cílem je moc. To co skutečně hýbe politikou jsou jednotlivé soukromé zájmy jednotlivých politiků, ne obecné dobro jak tvrdí politici. Toto neplatí pouze o politice.

Ve své knize zjistil ještě zajímavou věc. Např. i vraždu svého otce, ale nikdy když jim někdo zabaví majetek. Nemluvíme však o jednotlivci ale o celé společnosti. Historická společnost ukazuje, že lidské city se mění co do intenzity i do objektu. Tzn. že ne pořád bude někdo milovat svého otce, manželku,... City jsou věc přechodná. Nepomíjející význam má však: majetek a moc. Ty mají význam vždycky. To je pro člověka vždy důležité. Vladař se musí obávat tedy jen těch, které zbaví moci a majetek. Jestliže zabavím majetek mám nepřátele na celé generace. Ukazuje se, že politik se nemůže ani chovat jinak, protože reálné vlastnosti světa mu to ani nedovolí. Hybná síla dějin se ukazuje jako touha po majetku a po moci, jako soukromý zájem.

To je situace Itálie jako takové. Musíme přečíst ještě druhou práci: Rozpravu, zabývající se situací v samotném městském státu. Zjišťuje to, co bylo v tehdejší době do očí, kde městský stát je rozlomen na stav šlechty a stav lidu. Toto nepřátelství vede k boji. Proč vede k tomuto boji? Musíme se podívat na strukturu zájmů a získávání bohatství. Stav lidu získávají své bohatství tím, že pracují. Stav šlechty tím, že lidu ukládá daně. Lid vytváří bohatství a část svého bohatství musí odvádět šlechtě. Zájem šlechty je to, aby daně byly co nejvyšší, aby si mohli užívat. Na druhé straně, když se zeptáme svých rodičů, jaké daně by chtěli platit, pak řeknou žádné. To jsou dva nesmiřitelné zájmy. Na co potřebuje obchodník šlechtu? Na nic, on si stačí sám. Ona získává majetek jenom proto, že má moc.

Cíl: svrhnout vládu šlechty. Lidé po vydobytí svobody cítí, že mohou dělat co chtějí. Všechna omezení jsou pryč. Tím se však dostáváme do stavu chaosu, kdy každý bude dělat, co chce. Nikdo není bezpečný svým životem ani majetkem. Volá se po tom, kdo to vše napraví, kdo nás z tohoto chaosu zachrání. Opět je nastolena diktatura silného jedince, který ho zachrání. Aby mu byli jeho pracovníci věrni, začne jim dávat určitá privilegia (např. půdu). Takto vznikal i vývoj komunistických stran. Vytváří se opět vrstva aristokratů, která získává opět podíl na moci. Nastoluje svou vládu = oligarchie.

Monarchie - republika - oligarchie.

Zvyšují daně, nastává nová revoluce, vláda je svržena,... A tak pořád dokola = bludný kruh. Toto je objev Machiavelliho. Protikladné zájmy vedou k boji, které jsou motorem dění. Vychází z Hérakleitova pojetí pohybu jako boj protikladů. Toto kolo dějin je možné zastavit. A to nastolením republiky. Chyba stale ve špatném pochopení svobody. Svoboda neznamená, že každý bude dělat to, co chce. Tím zůstaneme v říši svobody. Republika je podle něj stabilnější systém a mírumilovnější než jakákoliv jiná forma vlády. Pravidla hry, která jsou pro všechny stejná.

Šlechta může na válce vydělat. Náklady nese lid a v případě vítězství zisk shrábne šlechta.

Machiavelli si ještě není vědom masové manipulace (fašismus), sdělovací prostředky v jeho době ještě neexistovali. Pokud lid nevěří sám sobě, nastolí tyranidu. Takto nastolená vláda jednoho nutně vede i imperialismu (snaha o dobývání cizích území). Tyran získává moc, dokáže-li získat přízeň lidu, když získává bohatství. To lze však získat jen odněkud jinud - např. zabráním jiného území. To znamená, když lid nedokáže vládnout sám, zvolí tyrana a to vede k imperialismu.

Podle Machiavelliho by měla být pouze republika. Celá kniha Vladař je napsána jako respekt k tomu, co je možné. Není však cílem Machiavelliho!!! Ukazuje nám spíše různé důsledky, ke kterým by mohlo za dané situace dojít.

Závěr: byla to pravda v jeho době. My se nacházíme v jiném kontextu, kdy máme zbraně hromadného ničení. Platila tedy až do teďka, ale dnes již neplatí. Politikové se však této skutečnosti nepřizpůsobili a chovají se pořád stejně.

Počátky křesťanství a jeho etická inovace – antické inspirace a nové formulace, nový koncept dějin a pojetí člověka.

Křesťanství vyrůstá z judaismu. Jedna z nejdůležitějších postav křesťanského myšlení je Ježíš Kristus. Co je to křesťanství?

Na první pohled se zdá být tato otázka snadná, pokud se opíráme pouze o jednu knihu. Pokud vyhlédneme za hranice tohoto jednoho pohledu, zjistíme, že je to nekonečně mnoho směrů, filosofií,... Všichni křesťané se hlásí k Bibli (Tóra - Starý zákon a Nový zákon), všichni uznávají postavu Ježíše, ale jak, to je již těžší. Etickým důsledkem je to, že se nikdy nezbavíme své osobní odpovědnosti, pokud se přikloníme k nějaké církvi. Člověk volí dobrovolně, má právo volby. V tomto moderním světě se můžeme seznámit s různými interpretacemi a názory, ze kterých si můžeme dobrovolně vybrat.

Linie času se podobá přímce, tzv. lineární podoba času (narozdíl např. od stoiků, která se podobá kruhu). Minulost - přítomnost - budoucnost. V budoucnosti nastane Království boží na zemi (u Židů obnovení království Izraele, u husitů se očekává také nastolení KBNZ, ale má sociální podobu, kde nebudou bohatí a chudí, utiskovatelé a utiskovaní).

Judaismus i křesťanství jsou na svém počátku založené na sounáležitosti, soudržnosti komunity, víra v bližního. Všechny přikázání z desatera se dají shrnout do jedné věty: "Miluj bližního jako sebe samého". Všichni jsme dítka Boží, všichni v sobě neseme nějakou hodnotu. Svévolné (např. je znám trest smrti, toto není svévolné zabití - v této době se upalují čarodějnice) zabití člověka je považováno za těžký hřích.
Postavení člověka v dějinách, které mají strukturu odněkud někam. V lineárním čase: jaká je má úloha v přípravě na příchod Království božího. Člověk se má aktivně podílet, razit a připravovat cestu pro jeho příchod. Království přijde v závislosti na tom, jak budeme připraveni na jeho příchod (to řeší to, že Království na zemi nepřijde během života např. mě).

Nebude bolesti, nebude utrpení. Věří, že to přijde, tak mají naději. Přidáme další ctnost - lásku v Boha. NADĚJE, že přijde doba, kdy už nebude bolesti.

Stvoření světa - existence světa - konec světa. Konec světa je splynutí lidstva s Bohem, znovuspojení s Bohem. Stvoření světa - odtržení člověka od Boha.

Křesťanství vytlačilo všechny víry, např. v Jižní Americe. Je to vysvětleno elastičností křesťanského mýtu, který je příznivý pro člověka. Zrození - život - smrt (jako přechod do jiného života, nový život). Židovsko - křesťanský mýtus nepopisuje svět takový jaký je, ale život jako putování ke šťastnému konci. To je vysvětlení, proč tato víra přežívá po staletí a přechází z jedné kultury do druhé.

Všelidská dimenze této víry: člověk se může stát křesťanem jednoduše. Není to tak, že by se musel jako křesťan narodit.

L. Seneca

milionář, k bohatství byl lhostejný, důležité je žít důstojně. Stoická filosofie nás vede k tomu, abychom se naučili rozlišovat to, co je skutečně podstatné a co jsou jen momentální stavy. Musíme nalézt to, co je opravdu důležité ve stoicismu – to obecné už ovládá někdo jiný a my se snažíme nalézt způsob života v tomto světě, který je nám dán.

Představa, která nás ovlivňuje do dnešní doby je ta, že svět je řízen logem. Otroci i svobodní občané jsou podrobeni nějaké moci, která je nad námi. Propas, která tu byla, se začíná překonávat – zde máme základ, kde můžeme mluvit o nějakých lidských právech.

Idea všelidskosti – všichni máme něco společného, jsme na tom stejně a to nejen jako jednotlivci, ale i jako státy, lidská seskupení. Stažení člověka do soukromého světa vede filosofii k tomu, že se spíš soustředí na nitro člověka; již se nezabývá řízením státu, soustřeďuje se pouze na jedince, hledá jeho vnitřní klid a mír.

Řecká filosofie (epikurejská a stoická) je velmi podobná asijským systémům – člověk už není součást obce, prožívá se jako jedinec ve světě.

kruh = absence naděje

etický závěr: všechny věci, které se dějí, dějí se nutně. Protože je to jakýsi tok a nic není nad ním, nemůžeme ani mluvit o nějakém objektivním dobru a zlu, ale pouze o nutnosti událostí. Dobro a zlo tady zůstávají pouze lidským prožitkem, pocitem, stavem našeho těla, který je vyvolán naším postojem k tomu, co se děje; dobro a zlo není ve věcech – věci samy o sobě nejsou dobré nebo zlé.

Zemře-li někdo blízký – to samo o sobě ne ní ani dobré ani zlé. Prostě se to stalo nutně. Jako dobré nebo zlé to považujeme my svým postojem k tomu. Ale jaký smysl má, trápit se nad něčím, co se stalo nutně? To nemůžeme změnit. Považujeme-li to za zlo, tak se tím trápíme. Ale proč? Protože jsme nepochopili, že s tím nemůžeme nic udělat, že je to nutná, nezvratná událost. Je to tedy zbytečné, marné – něco, co zvyšuje utrpení, protože tomu nerozumíme. Jediné, na čem záleží, je život v souladu s logem (řádem). Jediné na čem záleží, je život v souladu s tím, co je nutné. Moudrý člověk chápe, že to tak musí být, žije s tím. Dokonce je lhostejné, jestli umřeme nebo ne, na tom nezáleží. Jestli to pochopím, dosáhnu stavu ataraxiá = vnitřní mír, vyrovnanost. Ataraxiá je důsledkem afoné (= lhostejnost k tomu, co je lhostejné).

Stoicismus – etická reakce na změny v antickém světě, problém svobody a společenské angažovanosti jako morálního ideálu, řád světa a řád individuálního života, idea všelidského.

Stoa = sloup, sloupořadí; ten stojí pevně, pořád stejně
Epikurejci a stoikové byli velcí nepřátelé. Stoikové vyráběli falešné dokumenty, dopisy, které potom přičítali Epikurovi za tím účelem, aby epikurejce obvinili z obžerství, sexuální návaznosti apod.

Každý z nás je trochu epikurejec, trochu stoik. Stoická filosofie – synonymum pro neotřesitelnost, neochvějnost. Děje se něco, kde lidé propadají panice nebo nadšení, ale stoický mudrc  zůstává stále ledově chladný a klidný.
Stoicismus a epikureismus jsou systematizované, od sebe oddělené jednotlivé stránky našeho postoje k životu. Epikuros vychází ze světa subjektivních tužeb, přání a nebere ohled na objektivní možnosti uskutečnění. Epikureismus je svět subjektivních tužeb, nikoli objektivních možností jejich uskutečnění.
Stoikové nabízejí pesimistický obraz, jak se postavit proti světu. Člověk, který se snaží vzepřít se nezvratnému chodu dějin – je na tom asi jako pes, který je uvázán za vozem a ten vůz jede po cestě (vůz = světový řád). Pes má dvě možnosti:
pokusí se vzepřít, ale pak je stržen na zem a zraněn. Výsledek je ten, že si vytvoří utrpení, ale chod vozu nemůže ovlivnit. Moudrý pes běží stejně rychle jako ten vůz. Hlupák je vlečen.

Pocity, které odpovídají realitě – jsou zde síly, které neovládáme, ale které ovládají nás. A to zejména po pádu antické, demokratické polis je svět, ve kterém je lidem dáno žít. Epocha helénismu, období římského impéria → svět ve kterém je člověk ovládán, ale není součástí moci, která ho ovládá. Lidé tu moc netvoří, ta je nad nimi. Protože je nad námi a není to naše moc, nezbývá nám nic jiného, než tu moc pochopit a zjistit, kam ten vůz jede a jet s ním. Jediný  možný způsob života, při kterém budeme zmenšovat, minimalizovat míru zbytečného utrpení (zbytečné utrpení = pes, který je vláčen).
První úkol, který filosof musí splnit, jakmile pochopil, že tady je nějaká síla, která ten svět řídí, je poznat ten zákon světa, logos. V tom jsou stoikové inspirováni hérakleitovskou filosofií a novoplatónskou filosofií.
Své učení rozdělovali do 3 disciplín:

fyzika – ve smyslu poznání toho, co je nutné. Tím se zabýváme kvůli sobě, kvůli člověku; z toho poznání objektivního řádu světa chceme vyvodit pro sebe nějaká pravidla toho, jak v tomto světě žít; abychom to poznali správně, musíme to pochopit – tím se zabývá logika

logika – věda o správném myšlení
etika – odpoví na otázku, jak žít v tomto světě.

Základní zkušenost je zkušenost člověka, který je ovládán, je něčím veden – nějakým řádem. Důležitá je představa času a dějin. To co se tu děje je svět smyslový. Lidé se rodí a umírají. Je zde ale logos, který se nemění. Potom syntéza těchto dvou protikladných tvrzení (o stálosti a změně) může mít jedinou logickou podobu – podobu stálého opakování. Změny jsou opakováním toho, co tu už bylo. Pro Řeky je to „kruh magický“ → vše se znovu opakuje. Jediné o co jde je přizpůsobit se tomuto kruhu, koloběhu stálého opakování.
Změny, které tu jsou, jsou jen momentální stavy, které tu už byly, jsou tu zase a po dalším kruhu tu budou znova.

Pojem dobro u Aristotela je idea.

Její vedlejší funkcí je, že vyvlastňuje postatu člověka, jsou vyvlastněny i jeho emoce, nemá právo mít své vlastní city, nemá právo být sám sebou. 
Pojem spravedlnost u Platona je definována: spravedlivé je to, aby každý konal to svoje na svém vlastním místě. Z toho vyplývá: vládci vládnou autokraticky, výrobci mají vyrábět a pracovat, tzn. že pokud by se snažili zasahovat do vlády, konají více nespravedlivého.
- rovnost je dána kontextem, u Platona rovnost mužů a žen ve stavu strážců = rovnost bezpráví (neboť obojí nemají žádná práva) → jsou si rovni.
- Aristoteles je žák Platona.
- stanovil svou koncepci etiky na kritice Platonových idejí
- kritika má celou řadu bodů, jeden z nich říká, že koncepce idejí nám neumožňuje nic pochopit, vedle světa smyslového vytváří ještě jeden svět, svět idejí, tímto dělá složitější a komplikovanější.
- navíc nám neumožňuje vysvětlit vztah mezi světem idejí a světem smyslových věcí, tento vztah je dle Platona nevysvětlitelný.
- Aristoteles vypracoval systém 10 kategorií, které mají stačit k popisu reálného světa, pro všechny tyto kategorie nemůže být jediný pojem dobra, tak máme např. kategorii dobra: „dobrý čas“ – tím říká, že právě čas je dobrý, přišli jste ve vhodný čas nebo „dobré místo“ – kategorie místa, času nebo např. „dobrý lékař“ → podle Aristotela neexistuje jediný společný pojem pro všechna dobra.
- pojem dobra je pro lékaře k ničemu (jeho otec byl lékař), protože žádný lékař nehledí na dobro o sobě, ale na dobro každého individuálního pacienta.
- dobrý lékař je tehdy, když umí dobře léčit → dobro je něčím, co odpovídá povaze, umu, dobře ovládat své umění (léčit), je to to co odpovídá jeho přirozenosti – lékaře, odpovídá přirozenosti věcí samé.
- jsou dobra, která slouží jiným dobrům, např. dobrý vojevůdce, který ovládá toto svoje umění slouží dalšímu dobru – vítězství. Dobrý vojevůdce je prostředek, který slouží cíli, dalšímu dobru (vítězství).
- Aristoteles se ptá, jestli je jedno dobro, které je pro ně samotné, které neslouží žádnému dalšímu cíli, tj. dobro, které hledáme. Podle Aristotela je tímto dobrem blaženost.
- blaženost, ona sama již neslouží druhému, je nejvyšším konečným, v řadě dobra posledním.
- jak ho dosáhnout? dobro je dáno povahou, přirozeností, je tím o co člověk usiluje, dobrý lékař je dán přirozeností lékařského umění, dobrý je ten, kdo nejvíce odpovídá své přirozenosti. Přirozenost se projevuje v činnosti.
- kdo je spravedlivý člověk? není to ten, kdo to o sobě tvrdí, ale ten, kdo spravedlivě koná
- určenost a povaha člověka se projevuje v činnosti.
- jaký životní projev je nejvlastnější člověku? blažený člověk bude ten, který žije v souladu se svou přirozeností. Aristoteles hovoří o 3 duších: vegetativní (vyživovací) duše, tu má člověk společnou s rostlinami a proto nemůže určovat podstatu člověka. Smyslová duše (zrak, sluch), tu má člověk společnou se zvířaty a proto nemůže být podstatou člověka. Rozumová duše je vlastní pouze člověku a ta je podstatou člověka. Podstata člověk spočívá v rozumu.
- Aristoteles je logik. Podstata věci je to, co určuje „věc“ jako takovou, jestli se změní podstata, přestává být věc sama sebou. Např. vlasy nejsou až tak podstatou člověka. I když se změní vlasy, člověk je stále stejný.
Podstatou člověka je rozum. Získáváme tedy rozum bez těla, a v tom se dopouští Aristoteles chyby. Člověka by měl definovat tak, že jeho podstatou jsou všechny tyto tři duše, to ale Aristoteles neudělal. Tím se dopouští chyby ve svém vlastním systému. Jestliže je podstatou člověka myšlení, rozumnost
→ přirozený způsob člověka je ten, který je oddán přemýšlení a jestliže bude žít v souladu se svou přirozeností, pak bude blažený (filosof).
- Aristoteles zkoumá svět jak se nám zdá, tedy smyslový svět a snaží se z toho vyvodit určité poznání (narozdíl od Platona). Tento empirický pohled na člověk nás upozorňuje na to, že člověk je tvor společenský (Zoon politikon). Ve své přirozenosti chce žít s druhými lidmi. 
- rozpor: v první definici jsme člověka definovali jako individuum a nyní jako tvora společenského. Člověk jako rozporná bytost je jedincem a současně součástí společnosti. Důvod, proč vzniká společenství – jak my individua můžeme vytvořit něco společného – lidé jsou činní, spolupracují, obec je spolupráce lidí. Spolupráce je praktická potřeba. Existují praktické činnosti (ševci, zemědělci, kuchaři,...), které vykonávají otroci. Celý systém otrokářství je založen na tom, že jsou otroci otroky ze své přirozenosti. Tím Aristoteles ospravedlňuje otrokářský systém. Otrokářský systém je přirozený. Otroku je přirozená vlastní fyzická činnost, otrok se pohybuje mezi dvěma dušemi, fyzickou a smyslovou. Otrok není člověk (fyzická práce je něco otrockého, tzn. odpovídá nižší vrstvě).
- Kdyby Aristoteles definoval přirozenost člověka jako jednotu tří duševních stránek, pak by i fyzická činnost byla činností lidskou a tím by byli otroci lidmi. Pak by se s nimi muselo zacházet jako s lidmi. Jako se sobě rovnými.
- Aristokraté (Platon, Aristoteles) považují fyzickou práci za něco nižšího, a to přechází do evropské společnosti a trvá (Francouzská revoluce apod. – nadřazenost duševní nad fyzickou apod.)
- druhý význam v ekonomické krizi: rozděluje na svět duševní a materiální (ten je méně hodnotný); ekologická krize.
- jaká činnost odpovídá činnému Zoon politikon? Předmětná činnost (činnost, která odpovídá obci – správa, řízení, politická činnost). Člověk, který se věnuje politice (je to činnost, která odpovídá přirozenosti člověka), také dosáhne blaženosti. Ovšem dle nižšího stupně.
- oba dva jsou přirozené způsoby lidského života, filosofie však vyšší. To, že je člověk definován dvěma způsoby se rozpor řeší činností.
- obec je proces – jednání lidí určeno zákony, pokud jsou dobré, zajišťují stabilitu v obci, mír, blahobyt; morální je, abychom se jimi řídili. Obec je společenství svobodných mužů, jen ti jsou lidé, neboť mají stejnou podstatu, tak jsou si rovni. Je to rovnost vznešená (aristokraté). Je pro ně dobré žít ve společenství.
- rodí se člověk s tím, že je dobré jednat dle zákonů? Aristoteles říká, že je to dáno empiricky, dle zkušeností. Tzn. že vlastností člověka se dají ovlivnit společností, ve které vyrůstá. Člověk se nerodí ani dobrý ani zlý, rodí se se schopností komunikovat, záleží na výchově. Narozdíl od Platona, kde dobro je dáno.
- etika může vytvářet obecná pravidla, ale nemůže vytvářet podrobné návody, jak v které situaci jednat. Každá situace je jedinečná, konkrétní → může vytvářet jen obecná pravidla. Jak jednat závisí na naší tvořivosti.

- tři zásady vychovatele:

1. rozvíjet tvořivé myšlení, samostatné – samotné vědění nestačí, musíme mít motiv. Podle Aristotela soucit.
2. rozvíjení citů (abychom konali dobro z radosti)
3. abychom dobré prožívali jako radostné, to se člověk učí, s tím se nerodí.

- vůle je schopnost překonávat překážky (i když víme jak jednat a jednat tak chceme, ale můžeme se bát → mít vůli je důležité)
- chceme-li konat dobro, musíme k tomu mít i patřičné prostředky. S tím souvisí i pojem spravedlnosti a dobra. Kategorie odpovědnosti v čem spočívá odpovědnost (odpovědnost neznamená totéž co vina)
- tyran se zeptá: buď mě budeš poslouchat, nebo běž pryč. Vy zůstanete. Kdo je odpovědný za to, že vás týrá. Vy, protože jste měli možnost volby (podle Aristotela).
- svět nelze posuzovat černobíle.

Etika

1. Význam morálky v životě jedince a společnosti – morálka jako forma sebe přesahování a jako systém norem umožňujících a podmiňujících život v lidském společenství.

2. Úvod do etiky, pojmy: etika, morálka, mrav. Historická geneze pojmů etika, morálka a mrav; reálný základ geneze pojmů ve vývoji rodové společnosti k jejímu překonání v antickém městském státě.

3. Hérakleitos, sofistické pochybování – problém změny, relativismu a kritéria dobra a zla; spor mezi hérakleitovskou a eleatskou větví a její etický význam.

4. Démokritos a Epikúros – dva možné způsoby řešení hérakleitovsko – eleatského problému jako problému morálního.

5. Platón – idea dobra o sobě jako dokonalého a statického bytí a její praktické důsledky v koncepci ideální společnosti.

6. Aristotelés – morálka jako vztah sobě si rovných individuí; pojetí lidské přirozenosti a rozhodující význam jednání v Aristotelově etickém systému. Význam svobody a myšlení pro mravní jednání.