Hledejte v chronologicky řazené databázi studijních materiálů (starší / novější příspěvky).

Pojem dobro u Aristotela je idea.

Její vedlejší funkcí je, že vyvlastňuje postatu člověka, jsou vyvlastněny i jeho emoce, nemá právo mít své vlastní city, nemá právo být sám sebou. 
Pojem spravedlnost u Platona je definována: spravedlivé je to, aby každý konal to svoje na svém vlastním místě. Z toho vyplývá: vládci vládnou autokraticky, výrobci mají vyrábět a pracovat, tzn. že pokud by se snažili zasahovat do vlády, konají více nespravedlivého.
- rovnost je dána kontextem, u Platona rovnost mužů a žen ve stavu strážců = rovnost bezpráví (neboť obojí nemají žádná práva) → jsou si rovni.
- Aristoteles je žák Platona.
- stanovil svou koncepci etiky na kritice Platonových idejí
- kritika má celou řadu bodů, jeden z nich říká, že koncepce idejí nám neumožňuje nic pochopit, vedle světa smyslového vytváří ještě jeden svět, svět idejí, tímto dělá složitější a komplikovanější.
- navíc nám neumožňuje vysvětlit vztah mezi světem idejí a světem smyslových věcí, tento vztah je dle Platona nevysvětlitelný.
- Aristoteles vypracoval systém 10 kategorií, které mají stačit k popisu reálného světa, pro všechny tyto kategorie nemůže být jediný pojem dobra, tak máme např. kategorii dobra: „dobrý čas“ – tím říká, že právě čas je dobrý, přišli jste ve vhodný čas nebo „dobré místo“ – kategorie místa, času nebo např. „dobrý lékař“ → podle Aristotela neexistuje jediný společný pojem pro všechna dobra.
- pojem dobra je pro lékaře k ničemu (jeho otec byl lékař), protože žádný lékař nehledí na dobro o sobě, ale na dobro každého individuálního pacienta.
- dobrý lékař je tehdy, když umí dobře léčit → dobro je něčím, co odpovídá povaze, umu, dobře ovládat své umění (léčit), je to to co odpovídá jeho přirozenosti – lékaře, odpovídá přirozenosti věcí samé.
- jsou dobra, která slouží jiným dobrům, např. dobrý vojevůdce, který ovládá toto svoje umění slouží dalšímu dobru – vítězství. Dobrý vojevůdce je prostředek, který slouží cíli, dalšímu dobru (vítězství).
- Aristoteles se ptá, jestli je jedno dobro, které je pro ně samotné, které neslouží žádnému dalšímu cíli, tj. dobro, které hledáme. Podle Aristotela je tímto dobrem blaženost.
- blaženost, ona sama již neslouží druhému, je nejvyšším konečným, v řadě dobra posledním.
- jak ho dosáhnout? dobro je dáno povahou, přirozeností, je tím o co člověk usiluje, dobrý lékař je dán přirozeností lékařského umění, dobrý je ten, kdo nejvíce odpovídá své přirozenosti. Přirozenost se projevuje v činnosti.
- kdo je spravedlivý člověk? není to ten, kdo to o sobě tvrdí, ale ten, kdo spravedlivě koná
- určenost a povaha člověka se projevuje v činnosti.
- jaký životní projev je nejvlastnější člověku? blažený člověk bude ten, který žije v souladu se svou přirozeností. Aristoteles hovoří o 3 duších: vegetativní (vyživovací) duše, tu má člověk společnou s rostlinami a proto nemůže určovat podstatu člověka. Smyslová duše (zrak, sluch), tu má člověk společnou se zvířaty a proto nemůže být podstatou člověka. Rozumová duše je vlastní pouze člověku a ta je podstatou člověka. Podstata člověk spočívá v rozumu.
- Aristoteles je logik. Podstata věci je to, co určuje „věc“ jako takovou, jestli se změní podstata, přestává být věc sama sebou. Např. vlasy nejsou až tak podstatou člověka. I když se změní vlasy, člověk je stále stejný.
Podstatou člověka je rozum. Získáváme tedy rozum bez těla, a v tom se dopouští Aristoteles chyby. Člověka by měl definovat tak, že jeho podstatou jsou všechny tyto tři duše, to ale Aristoteles neudělal. Tím se dopouští chyby ve svém vlastním systému. Jestliže je podstatou člověka myšlení, rozumnost
→ přirozený způsob člověka je ten, který je oddán přemýšlení a jestliže bude žít v souladu se svou přirozeností, pak bude blažený (filosof).
- Aristoteles zkoumá svět jak se nám zdá, tedy smyslový svět a snaží se z toho vyvodit určité poznání (narozdíl od Platona). Tento empirický pohled na člověk nás upozorňuje na to, že člověk je tvor společenský (Zoon politikon). Ve své přirozenosti chce žít s druhými lidmi. 
- rozpor: v první definici jsme člověka definovali jako individuum a nyní jako tvora společenského. Člověk jako rozporná bytost je jedincem a současně součástí společnosti. Důvod, proč vzniká společenství – jak my individua můžeme vytvořit něco společného – lidé jsou činní, spolupracují, obec je spolupráce lidí. Spolupráce je praktická potřeba. Existují praktické činnosti (ševci, zemědělci, kuchaři,...), které vykonávají otroci. Celý systém otrokářství je založen na tom, že jsou otroci otroky ze své přirozenosti. Tím Aristoteles ospravedlňuje otrokářský systém. Otrokářský systém je přirozený. Otroku je přirozená vlastní fyzická činnost, otrok se pohybuje mezi dvěma dušemi, fyzickou a smyslovou. Otrok není člověk (fyzická práce je něco otrockého, tzn. odpovídá nižší vrstvě).
- Kdyby Aristoteles definoval přirozenost člověka jako jednotu tří duševních stránek, pak by i fyzická činnost byla činností lidskou a tím by byli otroci lidmi. Pak by se s nimi muselo zacházet jako s lidmi. Jako se sobě rovnými.
- Aristokraté (Platon, Aristoteles) považují fyzickou práci za něco nižšího, a to přechází do evropské společnosti a trvá (Francouzská revoluce apod. – nadřazenost duševní nad fyzickou apod.)
- druhý význam v ekonomické krizi: rozděluje na svět duševní a materiální (ten je méně hodnotný); ekologická krize.
- jaká činnost odpovídá činnému Zoon politikon? Předmětná činnost (činnost, která odpovídá obci – správa, řízení, politická činnost). Člověk, který se věnuje politice (je to činnost, která odpovídá přirozenosti člověka), také dosáhne blaženosti. Ovšem dle nižšího stupně.
- oba dva jsou přirozené způsoby lidského života, filosofie však vyšší. To, že je člověk definován dvěma způsoby se rozpor řeší činností.
- obec je proces – jednání lidí určeno zákony, pokud jsou dobré, zajišťují stabilitu v obci, mír, blahobyt; morální je, abychom se jimi řídili. Obec je společenství svobodných mužů, jen ti jsou lidé, neboť mají stejnou podstatu, tak jsou si rovni. Je to rovnost vznešená (aristokraté). Je pro ně dobré žít ve společenství.
- rodí se člověk s tím, že je dobré jednat dle zákonů? Aristoteles říká, že je to dáno empiricky, dle zkušeností. Tzn. že vlastností člověka se dají ovlivnit společností, ve které vyrůstá. Člověk se nerodí ani dobrý ani zlý, rodí se se schopností komunikovat, záleží na výchově. Narozdíl od Platona, kde dobro je dáno.
- etika může vytvářet obecná pravidla, ale nemůže vytvářet podrobné návody, jak v které situaci jednat. Každá situace je jedinečná, konkrétní → může vytvářet jen obecná pravidla. Jak jednat závisí na naší tvořivosti.

- tři zásady vychovatele:


1. rozvíjet tvořivé myšlení, samostatné – samotné vědění nestačí, musíme mít motiv. Podle Aristotela soucit.
2. rozvíjení citů (abychom konali dobro z radosti)
3. abychom dobré prožívali jako radostné, to se člověk učí, s tím se nerodí.

- vůle je schopnost překonávat překážky (i když víme jak jednat a jednat tak chceme, ale můžeme se bát → mít vůli je důležité)
- chceme-li konat dobro, musíme k tomu mít i patřičné prostředky. S tím souvisí i pojem spravedlnosti a dobra. Kategorie odpovědnosti v čem spočívá odpovědnost (odpovědnost neznamená totéž co vina)
- tyran se zeptá: buď mě budeš poslouchat, nebo běž pryč. Vy zůstanete. Kdo je odpovědný za to, že vás týrá. Vy, protože jste měli možnost volby (podle Aristotela).
- svět nelze posuzovat černobíle.

Žádné komentáře:

Okomentovat